Jednou za čas mě přepadnou pochyby, jestli je to moje křesťanství to pravé ořechové. Proč by zrovna ono mělo mít mezi ostatními náboženstvími to výsadní postavení? 

Znám pár lidí, kteří žijou fakt docela dobrý, spokojený a velmi hodnotný život a nejsou vůbec věřící. Na druhou stranu znám pár opravdu nádherných křesťanů, ze kterých prostě při osobním setkání vane jiný duch, než ze zbytku světa... ...ale nevane úžasný duch taky z mistrů východních náboženství? A není setkání s moudrým indiánem zážitek a inspirace na celý život? Nedělají i mágové, animističtí šamani a mudrci zázraky a uzdravení? A ne vždycky se dá hned jednoznačně vidět, že by to uzdravení přineslo nějakou škodu někde "jinde". Stejně těžké je někdy věřit, že by z tohohle zla můj Bůh vykřesal nějaké dobro... Vždyť se děje tolik dobrých a zlých věcí. Jak v tom můžu vůbec hledat spojitosti a příčiny a důsledky? Není ten můj Bůh jenom jeden z mnoha dalších dobrých a zlých duchů, kteří v tomhle pozemském světě komunikují s lidma a dělaj nám tady to "nadpřirozeno"? Když si každý může vybrat něco jiného, proč by ten můj Bůh měl být ten nejdůležitější bůh pro můj život?

Jak to můžu poznat, když nejde poctivě sloužit najednou dvěma pánům a na postupné vyzkoušení všech velkých náboženství jednoho po druhém je jeden lidský život příliš krátký? Kde mám vzít jistotu, když sám sebou si nejsem dost jistý? U indiána? U asijského mnicha? U rabína, imáma nebo kněze? Nebo u šťastného ateisty?

 

...po chvíli přemýšlení to vypadá, že rozhodnout se musím sám. Nikdo z těch opravdu produchovnělých lidí, ze kterých čpí pokoj na sto honů, totiž nikomu svůj způsob života necpe... Každý z nich může být docela kvalitním životním vzorem, když už se ne-až-tak-produchovnělý člověk zamyslí nad tím, jaký by chtěl žít život. ...všichni jsou vlastně stejní. ...a žádný z nich nemá potřebu tu svojí cestu někomu nutit.

jenom ten křesťan... toho křesťana ten jeho životní styl, ta jeho cesta, nutí, aby ke mě přistupoval ne jako k někomu, kdo ho nerozhází, nad koho se sice nepovyšuje, a kdo ho možná obohatí, ale aby se mnou měl soucit. Ale nejenom to, já z něj cítím, že by ten soucit projevil nejen hmotně a lidsky - že by za mě dal všechno, co má. Jsem z toho trochu nervózní, ale tak nějak v jeho přítomnosti tuším, že by za mě dal i sebe, kdyby mi to mělo prospět...

 

 

Cítím se teď malý... zvláštní, že to nevnímám tak, že bych byl menší než ten křesťan. Nejsem menší. Jsem prostě malý. Ale už vím, že chci růst a ke kterému Slunci a proč právě k němu. A nechci růst jenom pro sebe. :-)