Jednou se František procházel s bratrem Lvem a zeptal se ho: "Pověz mi, bratře Lve, v čem spočívá dokonalá radost?" Bratr Lev Františkovi odpověděl: "Dokonalá radost spočívá v důvěrném spojení s Pánem." "Ne, to není dokonalá radost, které je možné dosáhnout," odvětil František. A Lev pokračoval: "Dokonalou radost bychom měli tehdy, když bychom mohli evangelizovat celý svět a všechny lidi přivést k Ježíšovi." Ale svatého Františka neuspokojila ani tato odpověď.

 A tak pokračovali v rozhovoru a bratr Lev se snažil stupňovat své odpovědi, aby se alespoň částečně přiblížil k tomu, co asi František myslel. Pak František bratru Lvovi pověděl: "Řeknu ti, v čem je dokonalá radost. Dnes je zima, sněží a fouká vítr. Představ si, že bychom promrzlí přišli domů a zaklepali bychom na dveře našeho kláštera. Otec představený by se nás za dveřmi zeptal: "Kdo je?" A my bychom odpověděli: "František a Lev, dva bratři z tohoto kláštera." Otec představený by nám odporoval: "Nevěřím vám, jste zloději, kteří nás přišli okrást." Ale my bychom ho přesvědčovali, že nejsme zloději, ale bratři. Ale otec by nám nevěřil, dveře by nám neotevřel a nechal by nás mrznout za dveřmi kláštera. Bratře Lve, - pokračoval František, - dokonalá radost bude spočít v tom, když dokážeme přijmout tuto situaci." 

(Elias Vella: Ježíš - Lékař těla i duše; kapitola Tajemství přijetí. KN 2006) 

V tomto příběhu vidím zdroj obrovského Františkova pokoje a radosti i pro svůj život :)

František se nerozčiloval se nad vzniklou situací, nenaříkal v zoufalství Proč se toto musí dít právě mě? - tím by odmítl situaci, která je součástí jeho života a je to téměř stejně nešťastné rozhodnutí, jak když člověk odmítá část svého já. Prostě je ta situace moje, ať je, jaká je; byla mi dána od Pána času. A já v ní stojím se všemi svými schopnostmi a slabostmi, o kterých vím. V té chvíli, kdy ji přijmu za vlastní, ji mohu začít používat k nějakému prospěch, byť by na první pohled byla sebehorší.